Roman Müller

Přijela z Balkánu, řekla, že z Plovdivu,
ústy jí prošuměl příliv a odliv.
Stála tu nehnutě, s vůní po jasmínu
bedra i pánev si zaslouží obdiv.

Uštknula pohledem makléře z Motola,
se sakem z dyftýnu, šedými vlasy.
Špitla tak nesměle, že v tuhle hodinu,
vypadá „očeň kak“ apoštol spásy.

Světnice podkrovní, našla se jako by,
garnýže bez záclon stíny tu mění,
usnuli v rozkoši, pod plachtou z kašmíru,
a obraz madony střežil jim snění.

S úsvitem vtrhla k nim armáda paprsků,
bodavá kopí jsou v chuchvalcích prachu,
finančník burzovní procitá samotou,
dívá se nevěříc do očí krachu.

Leží tu na pospas úsměvu světice,
pronajal separé k oslavě jmenin.
Chybí mu manžety, střevíce klokaní,
tobolka nachová i kufřík cenin.

Prsty si zabořil do sivých kadeřů
a touha po pomstě v srdci mu hoří.
Bulharka majetná, s pohlavní chorobou,
ujíždí rychlíkem k Černému moři.